Dr. Alexander Čapka
Tomský deník 2015 | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
TOMSKÝ DENÍK 2015 Motto: „Bůh, Putin a Vlast, aneb vše je rozhodně jinak, než jak ti vtloukají do hlavy na Nově, Mladé Frontě alias Lžidnes a ČT“. Zážitky a postřehy Alexandra Čapky z dvouměsíční stáže na Tomské polytechnické univerzitě (TPU) v Ruské federaci - RF (na Sibiři) – říjen až prosinec 2015. Info: autotechnika@yandex.com.Více fotografií na: autotechnika.rajce.net I. část - veřejná 1. Deník 04.08. Odeslání formuláře Freemovers Learning Agreement M. V. Kirgině (ředitelka centra vědecké kariéry na TPU). 28.08. Odeslání kopie I. Grebněvě (zaměstnankyně centra, se kterou jsem vše následujcí vyřizoval). 01.09. Dtto podruhé. 11.09. Souhlas prof. Vavilova, že mohu přijet do jeho laboratoře. 08.10. Learning agreement z TPU (náš zatím nepodepsán), první náznaky ruské byrokracie. 09.10. Ruské vízum[1] konečně v pase (3x do Brna). 12.10. Přišel z TPU orazítkovaný Learnign agreement a mohlo se jet (i když letenka do Moskvy byla již dávno koupená). 16.10. Odjezd na Sibiř Počasí: sucho, střídavě drobný déšť, asi 10º, mírně slunečno, evropský podzim. V 5:13 odjezd ošoupaným „Zlínským expresem“, sestaveným z velmi použitých slovenských vozů do Prahy. Zpoždění vlaku (klasicky) asi 20 min. Takže jsem stačil u aerobusu předat „Slávii“ (knížku, co jsem vezl jednomu Pražákovi) a narvaný aerobus odjel na letiště (takže nic moc cesta, na stojáka, byli tam asi mnozí jiní, kteří necestovali s ČD).
Na letišti bylo dostatek času na prohlídku (foto č. 1.1) a odbavení. U přepážky s odbavením kufru chlapík zkontroloval pas a ruské vízum, kufr měl 18 kg, batoh nekontroloval. Pak jsem přešel na pasovou kontrolu, zase jen vízum. V tranzitní části je hodně duty free a různých bufetů a restaurací. Tam jsem dosti dlouho čekal, až otevřou kontrolu před gate B4 (pro dvě gate je jedna prohlídka s rámem a dvěma rentgeny; jedna Ruska si musela vyzout i boty). Hned jak naskočilo na displeji, že je bezpečnostní prohlídka otevřena pro OK894, jsem šel první na řadu na osobní prohlídku. Pásek od kalhot dolů, vše na misku, batoh také do rentgenu. Bezpečačka tam našla sprej a ten mi sebrala. Mýdlo a pastu nechala. Cpal se tam na mně nějaký Rus a po prohlídce jsem nemohl najít pouzdro na mobil. Jsem si myslel, že mi ho potáhl. Později v Moskvě jsem ho našel hozené v batohu. Po prohlídce se ještě asi 20 min. čekalo na otevření B4. Prohlídkou prošla i posádka letadla včetně letušek. Kapitán se jmenoval Kočí.
V 12:10 odlet Airbusem A 319 let č. OK894 z Prahy Ruzyně na Sheremetyevo (foto č. 1.2). Let překvapivě jako na obláčku, občas to zadrncalo, jakoby tramvaj přejela přes výhybku, občas se mu „zatřepalo“ pravé křídlo. Bylo celkem pěkné počasí. Varšava nebyla vidět, ale Minsk ano, pak se zatáhlo, ale nad Moskvou bylo zase vše vidět. Kolem Moskvy je velké množství vodních ploch – jezer. Přistání také na první pokus bez závad. Zatleskali posádce. Trasa letu vede zásadně mimo území Ukrajiny. Snad ČSA by mohla letět přes Ukrajinu, ale zřejmě raději volí trasu tak, jak všechny ruské letecké společnosti, tj. na Varšavu a Minsk. V letadle bylo skoro plno. Jen přede a vedle mně byla dvě volná místa. Asi jsme tam byli jen dva Češi, jinak sami Rusové. Jak mohou být ČSA ve ztrátě nevím, když mají natřískané letadla. Tradičně málo chutné jídlo: tři kousky obaleného kuřete a dva kousky brambor. K tomu bulka a máslo. Na pití vodu, kolu, kávu a čaj. Neměl jsem odvahu si o to vše říci, jak ob jedno sedadlo vedle mně sedící asi ruský občan (ten si dal vše, čaj, kávu i kolu). Letušky byli tak normální, žádné moc příjemné a hlavně už vůbec ne pěkné. Naše pěkné holky jsou u Emirates a spol. Nuž nezadržitelný konec ČSA se chýlí ke konci. Na zpáteční cestě bych měl u ČSA za jídlo platit od 8 Eur. To tak nas... Už jsem to přece zaplatil v letence? Zpět poletím s Aeroflotem, tak uvidím, zda to bude o hladu. Ten ty ČSA stejně pohltí a budeme ještě rádi. Asi v 16:50 jsem se dostal na Šeremetěvu k pásu se zavazadly. Před tím následovala pasová kontrola. Asi milion Číňanů, kteří si museli stoupat na špičky, aby dohlédli do okénka, kde úřadovala ruská policistka. Takže tak hodinová frontička. Pro celý Terminál F otevřených jen asi 5 „kukaň“. Tato část letiště je proti Ruzyni taková zašedlá, méně moderní. Umístění pasové kontroly jakémsi sklepě bez oken nevěští nic dobrého. Celní kontrolou jsem prošel bez povšimnutí celníků. Akorát tam rabovali nějaké individua a na ostatní neměli čas. Zajímavé je, že kufry celníci prohlížejí v takové uličce, kde prochází i ostatní cestující a šáhnout si do cizího kufru by nebyl problém (kamery?) Do pasu jsem dostal imigrační kartičku, která je platná i pro Bělorusko. Aljošu[2], který na mně čekal na letišti, jsem poznal na první pohled, celý Igor[3]. Později jsem zjišťoval, zda by nebylo možné na zpáteční cestě přejet vlakem Bělorusko bez jejich víz. Lena[4] se ptala v Moskvě na běloruském velvyslanectví: musím mít jejich tranzitní vízum za 20 Eur. Nakonec jsem našel na stránkách běloruského velvyslanectví v otázkách a odpovědích odpověď na svůj problém, který potvrzoval nutnost víza. Na hranicích mezi Běloruskem a Ruskem nejsou žádné pasové ani celní kontroly, ale až na hranicích s Polskem (Brest) bych to asi schytal. Jsou tam mastné pokuty a k tomu vyhoštění (pokud by to nebylo zpět do Ruska, tak O.K.). Asi by mi však v Brestu ujel vlak. Baba v místní, tomské cestovce, co vyřizuje i víza mi řekla, že to dělají jen pro občany RF.
Aljoša mne z terminálu F dovedl ke svému autu. Původně jsem si myslel, že je to Hyundai. Není, byl to Infiniti. Když jsem si chtěl zapnout ABP (pásy), tak mi řekl, že nejsme v Evropě. Tak jsme frčeli i 140 po širokých, místy trochu (kupodivu v pátek odpoledne) ucpaných silnicích do centra a čekal na první ránu. Ta kupodivu nepřišla, přestože na cestě do centra jsem si všiml dvou bouraček. Takže jsem nemusel řešit cestu z letiště do centra na náběrežnuju, místa mne už dobře známého z dřívějška. 17.10.
Den věnovaný exkurzi po Moskvě: Rudé náměstí (foto č. 1.3); (správně, dle historie ruského jazyka mělo být „Krásné“ nám.), Památník Neznámého vojína se svatebčany kladoucími květiny k jeho hrobu, Chrám Krista Spasitele, aj. Večer odjezd na „daču“. Na kyjevském nádraží jsem si koupil jízdenku do Tomsku. Baba po mně chtěla ještě pojištění za 350,-Rb. Zaplatil jsem bez problémů kartou (FIO banka, celkem necelé 2000,-Kč). Na zpáteční cestu jsem si v Tomsku zakoupil na www.rzd.ru, jízdenku bez pojištění. Nač, když mám celosvětové od VZP?[5] Pozn.: postup nákupu jízdenky přes internet viz podkapitola 5.3. Večer odjezd na „daču“ (chatu, v Rusku však v trochu jiném stylu, než u nás). 18.10. Po ranním návratu z „dači“ a dobrém obědě jsem si udělal pěší okruh po naběrežnoj na Nový Arbat (dříve Kalininův prospekt) a přes (Starý) Arbat[6], což je pěší zóna plná turistů. Bývalé sídlo RVHP (foto č. 1.4) je nyní obchodním centrem. Na Novém Arbatu jsou jen luxusní prodejny, na Starém Arbatu dokonce sexšop, antikvariáty a plno zaručených ruských suvenýrů (made in China). Večer v 22:50 nastává pro mne mimořádná historická událost, odjezd vlaku „Tomič“ na Transsibiřskou magistrálu (TSM). Čekalo mne 3619 km a 55 hod. a 45 min. do Tomsku 1 (je i stanice Tomsk 2, v severní části města). To vše za 1965,-Kč. O vlacích viz kapitola 5. Dostal jsem snad to nejhorší místo (které jsem byl připraven si za žádnou cenu nekoupit a na zpětnou jízdu stejně koupil (protože to místo je nejlevnější), tj. v uličce podél uličky. Toto místo se také vyznačuje zkrácenou délkou palandy, takže jsem mohl spát jen ve skrčené poloze. Spolucestujícím v „kupé“ byla bábuška, slečna neruského vzhledu, kterou do vlaku doprovodili dva takoví tmaví borci (vypadli jako „voři v zakoně“, až jsem měl trochu strach), ale vystoupili, děduška (viz dále) a docela dosti krásná slečna (asi studentka), vracející se domu z Moskvy někam za Ural. Ona neruská cestovatelka byla slečna Nazeli z Arménie pracující v hotelu Ani Plaza v u nás tolik populárním Jerevanu. Jela do města Glazov za svojí tam provdanou sestrou. Vlak odjížděl z Jaroslavského nádraží, odkud odjíždějí všechny vlaky na TSM. Nádraží je celkem obrovské a jsou to vlastně tři nádraží v jednom místě; hned vedle je Leningradské a přes ulici Kazaňské nádraží. Na nádrží jsem přijel předem objednaným taxíkem (Hyudai). Když taxík přijel k domu, kde jsem v Moskvě bydlel, měl již na taxametru 462 Rb. Myslel jsem si, že mne asi bude chtít pěkně natáhnout. Přece se nenechá zahanbit svými pražskými kolegy. Cena na taxametru se nehla ani těsně před nádražím. Takže dostal 500 Rb[7] za cestu skoro přes celou Moskvu. Nuž takové milé překvapení, o která ještě nebude dále nouze. Doporučuje se taxi si objednávat zásadně přes centrálu, která sdělí i registrační značku vozidla, které přijede a max. cenu, co bude jízda stát. V 23:00 se šlo (hromadně) spát, každý zalezl na svoji palandu. Během cesty se nikdo neopil, asi nebyl nikdo okraden, žádná ze slečen nebyla znásilněna, vlak nevykolejil a ani nebyl spáchán teroristický útok. Že by výjimka?
19.10. Ráno ve vlaku mne přivítalo do jiné světa. Byla to předzvěst toho, jak vypadá zbytek Ruska. Velmi zanedbané vesnice a města. Rozbořené továrny, vše špinavé, neudržované, v noci všude tma, občas nějaké světlo. Silnice takřka neexistující, jen vyjeté koleje. Evropa končí šest hodin jízdy od Moskvy. V 11:48 měl vystupovat v městě Kirov (foto č. 1.5) 82 letý stařík, co spal pode mnou a táhlo mu z úst (nebo huby? se zbytky zubů). Vzhledem k opravách na dráze měl vlak již asi 1 hod. zpoždění. Stařík byl však v dobré kondici a tipoval jsem mu tak na 65. Vracel z Moskvy od syna, kde mu pomáhal na dače. Kirov, aspoň co bylo vidět z okna vagonu, bylo ponurým, šedým městem, plným opuštěných továren. Tomu odpovídalo i omšelé nádraží. Se staříkem jsem si trochu povyprávěl. Pracoval jako montér energetických zařízení. Např. byl i v Zemi Františka Josefa (hodně na severu v Ledovém oceánu) a na různých energetických stavbách. Popisoval, jaký panoval zmatek. Rusové měli na jihu obrovské plantáže růží, daleko přesahující bulharské. Růžový olej, základ pravé, drahé, kosmetiky, byl za socialismu velmi výnosným obchodem (přesahujícím výnosy ze zlata – teda aspoň vztaženo na kilogramy). Za jejich jelcinovské „privatizace“ byl tento, dalo by se říci diamantový důl zničen a dnes nepěstují ani jednu růži a nevyprodukují ani gram oleje. Po Kirově následovala Zujevka, nově postavená stanice, kde do „kupé“ přistoupil takový plešatý cvalík. Nikoho nepozdravil a ve stanici Glazov vystoupil. Tj. nejel přes noc a tudíž si ani nestal (a ani nedostal povlečení). V městě Glazov přistoupil další cvalík. Měl pěknou leninovku a kulatý obličej. Spal pode mnou až do Tomsku. Při jídle si položil noviny na stolík a hodoval. Nuž tak to znám ze socialistické Moskvy, kdy Pravda, Izvěstia a Komsomolskaja pravda po přečtení sloužily jako balící papír i ubrus. Také se s nikým nebavil, chodil kouřit na záchod, prostě jsem ho označil jako křupíka. Chrápal. Další stanice bylo Balezino (foto č. 1.6), celkem upravená a čistá stanice.
Co se týče družby mezi cestujícími, tak jsem byl dosti překvapen, že se mezi sebou nebaví. Pokud nejede nějaká skupinka známých, tak cizí se mezi sebou nebaví. Také platí, že se zásadně nezdraví, když se vstoupí do „kupé“ (později jsem zjistil, že to není zvykem ani ve škole, zdraví se pouze spolupracovníci a podáním ruky). I když ve vagóně jsme měli podivína, co se bavil skoro s každým a zejména se ženami. Pořád si něco vařil, lítal po vagóně s rezavým trychtýřem a ešusem, pořád se převlékal a na zastávkách chodil kouřit na peron. Z vlaku zmizel v noci kdesi na Sibiři před Tomskem. 20.10. V noci jsme zastavovali a projížděli Jekatěrinburgem. Jekatěrinburg je hned za hranicí Evropa – Asie. Hned bylo poznat, že se jedná o čtvrté nejvýznamnější město Ruska. Velké, čisté a upravené nádraží, široké osvětlené bulváry. A tak je to na východ od Moskvy už všude. Lesk a bída v jednom místě[8] (městě). Dtto Novosibirsk. Deník jsem začal psát do sešitu ve vlaku. Přitom se mi stala taková nemilá věc. Dopsala první propiska a pak i druhá. Šmejdi čínští tam do náplní nedají skoro žádný „inkoust“. Zprvu zanedbatelná patálie se stala v Tomsku obrovským problémem, neboť tam se náhradní náplně neprodávají. Viz však dále. V odpoledních hodinách jsme projížděli kolem takového areálu, kde na první pohled nebylo patrno, o co jde. Až při bočním objíždění areálu se vše vyjevilo. Věznice. Nevábné budovy, obehnané dvěma ploty. Asi je to věznice pro výstrahu, aby každý, kdo jede kolem viděl, že věznice v Rusku, není žádný Hilton. Kolem 16:00 jsme byli v Omsku. Už přesně dle jízdního řádu. Počasí bylo v průběhu jízdy vlaku proměnlivé, většinou zataženo, pršelo a občas padal sníh. I na Sibiři jsou velké lány polí. Samozřejmostí je totální rovina a miliardy bříz (případně smíšený les smrk – bříza). 21.10. Přesně v 5:59 moskevského času a 8:59 místního tomského času jsme přijeli na nádraží Tomsk 1. Tam jsem si chtěl ještě vyfotil lokomotivu, ale doběhla mně slečna, které jsem si všiml přes okýnko při vystupování z vozu, zda nejsem Alexander. Jak se mohla dovědět, že přijedu tímto Tomičem? Psal jsem jim, že přijedu vlakem, ale ne kterým. Z ČR jsem na TPU psal, že odlétám v pátek, ale kdy pojedu z Moskvy, jsem jim už nenapsal. V zápětí se objevil Arsenij[9], který mne odvezl na kolej a pak vyřídil další formality (přihlášení k pobytu). O kolejích (vysokoškolských i vlakových) dále. Přihlášení k evidenci na imigračním oddělení policie zařizuje škola. Takže jsem tu, na Sibiři, pět časových pásem od Zlína. 22.10. Počasí: sucho, bez sněhu, mírně mrzne. Poprvé jsem navštívil místní obchod s potravinami (Magnit), který se nachází nedaleko od kolejí i školy. Pokusil jsem se v regálech najít náplně. Neměli. Vůbec, nepotravinářské zboží typu papírenského měli zastoupené nějakým sešitem a papírovými kapesníčky a WC papírem.
Bydlení na kolejích bylo jedno velké utrpení. Vzhledem k tomu, že se jiné koleje opravovaly, tak jsem byl přidělen na pokoj, který není určen pro cizince, ale pro místní. Spolubydlící (oba spolubydlící byli na magisterském stupni) Vietnamec jménem Cheb (tak ho aspoň oslovoval ruský spolubydlící), ve dne spal, v noci „pracoval“ (vařil, třískal z dveřmi, cosi dělal na notebooku), prostě vedl noční život. Kdy studoval a chodil do školy, se mi nepodařilo zjistit. Další spolubydlící byl Rus, který zase byl zcela vyšinutý počítačový hráč a k večeru zasedl ke svému PC a ťukal ty marťany až do rána. PC zásadně nevypínal, takže když usnul, tak hlučné větráky jeho stroje hučely jak někde v sušárně obilí. Oba dva se vyznačovali nechutí k úklidu. Odpadky byly pohozené v igelitce na zemi, nádobí několik dní neumyté se zbytky jídla (foto č. 1.7). Už jsem to nevydržel a musel jsem misku po určitě výživném vietnamském jídle předělat z mého nočního stolku na stůl trochu dál od postele. Jinak jsem si všiml, že ruský student si z vietnamského studenta udělal trochu sluhu. Cheb vařil i nakupoval. Cheb trochu uměl rusky a tak mu ty nákupy byly svěřeny. 23.10. Šli jsme s panem profesorem Vavilovem[10] k Irině Grebněvně[11] podepsat jejich smlouvu s TPU. Tam jsem jí také řekl, že pokud mne nepřestěhují na jiný pokoj, tak tam v pondělí už nebudu. Pan profesor s Arsenijem to vyřešili tak, že domluvili s majitelem bytu, ve kterém bydlel Sačin, že se k němu mohu přistěhovat. Takže nakonec jsem bydlel v luxusně zařízeném bytě se svým kolegou z laboratoře, Indem Dr. Sačinem Pawarem. Viz dále. 24.10. a 25.10. Dny volna, jinak zabitý čas. Trochu jsem si četl. Knihu, rozečtenou ve vlaku, jsem dočetl. Soboty a neděle jsou tedy zabitými dny. Proto jsem nakonec začal chodit do školy i v sobotu. 26.10. Počasí: teplo Ještě večer jsem se pokusil řešit můj problém s náplněmi do propisek. Šel jsem do asi 3 km vzdáleného obrovského nákupního centra. Plno různých obchodů s luxusním zbožím, ale papírnictví nikde. Jen v „Kauflandu“ (jmenovalo se to jinak) byly dva regály s papírenským zbožím. Nic. Náplně neměli a to ani, když jsem se zeptal. 27.10. Počasí: taje, docela teplo, ve městě odklízeli zbytky špinavého sněhu nakladačem. Byl jsem si koupit náplně do propisek. Arsenij mi doporučit „Čitaj gorod“. Prodejnu knih, kde to určitě budou mít. Neměli. Tak jsem si tam koupil propisku za 10 Rb (4,-Kč). Problém vyřešen typicky po rusky. 28.10. Počasí: ráno slunečno, asi trochu nad nulou, v noci asi mráz. U nás svátek, tady se maká. Tedy jsou tu lidí v „práci“ až do pozdního večera. Vedle v kanceláři je taková starší laborantka. Ta tu snad i spí. Je v práci i v sobotu do večera. Škola se zavírá v 22:00. Konečně po mnoha dnech vyšlo sluníčko. Zato internet v našem kanclu nejede už druhý den. Je to jen lokální výpadek v naší laboratoři. Jinde ve škole je O.K. 29.10. Zase se maká až do pozdních hodin. Do kdy, vlastně nevím, neboť je 20:00 a v mnohých školních oknech se ještě svítí. Zato do “práce“ se chodí tak až po 10:00. 03.11. Byli jsme se Sačinem (již po několikáté) ve „Vostočnoj stolovoj“, jednoduché samoobslužné restauraci, vedené Uzbeky. Po předchozích zkušenostech si tam dávám jen boršč a ten je za 60 Rb a je lepší jak ten ve školní jídelně (foto č. 1.8). Pan prof. Vavilov mne seznámil s prvním experimentem, který sám s mojí malou pomocí udělal Arsenij. Měřili jsme teplotní difusi (thermal diffusity) na jednom z mých vzorků
Od 15:00 jsem byl na obhajobě disertační práce. 11.11. Konečně začala sibiřská zima. Poznal jsem to podle toho, že od dřevěných, ještě kastlových, oken naší kanceláře táhlo jak sviňa. Ještě, že šly okna dovřít. Podle na internetu uvedeného počasí v Tomsku je -18ºC. Předpověď na další týden: nejvyšší teploty přes den -10ºC, nejnižší přes noc i víc jak -20ºC. 14.11.
Je sobota, normální pracovní den. Je -14 ºC. Slunečno a relativně teplo. Byl jsem v práci a na chvíli si odskočil do Lagerného sadu. Je to park s památníkem na Velkou vlasteneckou válku. Udělal jsem pár fotek a spěchal zpět do vytopené školy. Pan profesor neměl až tak úplně pravdu s tím zvládáním zimy. Ještě teď nemohu psát na klávesnici, neboť mi ruce asi za tu půlhodinu zmrzly. 15.11. Neděle, slunečno, zima. Už ve čtvrtek nás Darja[12] pozvala do loutkového divadla pro děti (interiér je na foto č. 1.9). Kolem půl dvanácté jsme dorazili my, Darja a její syn Nikolaj, její maminka Olga, já a Sačin do dřevěného domu, ve kterém bylo divadýlko. Vstupné dobrovolné. Vše uvnitř bylo ze dřeva. Loutky různých velikostí mluvily, hýbaly se. Děti si celou místnost prolézali, byl to ně takový malý ráj. Myslím, že něco takového u nás není možné. Aspoň trochu lze zapomenout na to, co je venku; zima a tak nějak jinak nevlídno. Herec, loutkovodič, měl na ruce loutku, za kterou mluvil a sám s ní mluvil. Dával hru „Jak najít slunce“. Šlo o to, že ježek se vypravil najít slunce. Ve vánici se ztratil. Nějaké holčička se i rozplakala. Pak šel zajíc hledat slunce i ježka. Také se ztratil. Pak šel hledat slunce medvěd a ten nakonec našel zajíce, ježka i sluníčko. Vše bylo doplněno hudbou a spoustu věcí se přitom pohybovalo, např. Sluníčko opravdu vystoupalo na oblohu. Herec pronášel mezi textem pro děti i vtipné repliky na současnou situaci, takže se bavili i dospělí diváci a ti tam také rádi se svými dětmi (vnoučaty) chodí. Součásti divadla je i bufet, kde jsme si dali čaj a palačinku. Poté jsme jeli autem, které řídila Darja, do asi nejdražší restaurace v Tomsku: Večnyj Zov (http://vechzov.tomsk.ru). Tuto restauraci navštívil i Putin a baba Merkel. Měli jsme zeleninovou polévku (šči) a my se Sačinem maso z medvěda (šlo o kotletu, ale v podstatě jako všechno maso zde šlo o sekanou – mleté maso). Maso z medvěda je prý na Sibiři levnější, jak hovězí. Bylo to trochu jiné, než naše vepřové, ale špatné to nebylo. Konečně také měli klasického turka. Vše platila paní Olga. Součástí restaurace byla výzdoba historickými předměty a ochranka. 16.11. Konečně jsme provedli experimenty na mých vzorcích. Ještě než k tomu došlo, objevil se malý problém. Vzorky se narušují na padostroji. Měli však jen malé závaží a to naše vzorky nepoškodilo. Pan profesor nechal udělat další, těžší, závaží a vzorky byly konečně poškozené. Spolu s Asrsenijem jsme provedli snímky tří vzorků a na všech byly vidět místa poškození.
17.11. Svátek, žádné akce jsem se nezúčastnil (nevím, zda tedy něco pořádali studenti z ČVUT nebo ne). Byl jsem si u paní Grebněvě vyzvednou smlouvu a další papír. Pak jsem šel do Gazprombank (GPB) zřídit si účet. Měl by být včetně karty zcela bezplatný. TPU má nějakou smlouvu s GPB, neboť na jejich stránkách žádný bezplatný účet není. V bance je potřeba předložit papír z TPU, pas, migrační kartu (z letiště) a papír z přihlášení k pobytu v Tomsku. Jinak teploty pořád kolem dvacítky (zima). V kanceláři je hodně zima. Kolem oken táhl studený vzduch. Sačin přitápěl elektrickými kamínky. 22.11. Neděle, krásný slunečný den. Minus dvacet. Vypravil jsem se z našeho bytu, který se nachází v Kirovském okrese do dávných časů, do okresu Sovětského a hlavně na ulici Sovětskuju (která je souběžná s Prospektem[13] Lenina). Znal jsem jen zatím celkem výstavní Prospekt Lenina a chtěl jsem poznat, jak to vypadá v Sovětském (ne Svazu, ale okrese). Jestliže Prospekt Lenina je jakýs takýs, tak Sovětskaja ulice plně odpovídá svému názvu. Tam se zastavil čas snad ještě z dob ne Brežněva, ale Chruščova (trochu i Lenina). Polorozpadlé dřevěné domky, rozbitá vozovka (foto č. 1.10) a nebo úplně chybějící cesta (zřejmě v létě za deště neschůdná). Uprostřed ulice vede tramvajová trať, pamatující uvedené soudruhy a od jejich dob určitě ani jednou neopravovaná. Po kolejích se ploužily hodně použité tramvajové vozy vedené zásadně ženami. Že byla velká zima se dalo poznat i podle toho, že řidičky těch vraků byly docela hodně zababušené do šál a čepic.
Pokusil jsem se zakoupit pohlednici Tomsku. V obchodním centru Postilion byl takový malý stánek se suvenýry z Tomska. Měli pohlednice buď malované nebo kopie fotek z carských dob. Takže nic jsem nekoupil a neposlal svým spolužákům na UTB. Návrat se Sovětské ulice na Prospekt Lenina byl přes „Zlatou uličku“ (foto č. 1.11). Ulice jak vystřižená ze sovětské éry plná obchodů se zlatem, stříbrem a diamanty. Zanedbaný ráz ulice vůbec nenasvědčoval tomu, že je tam asi nejvíc bohatství v celém městě Tomsk. Mráz mne donutil exkurzi do dějin Svazu ukončit a rychle se vrátit domů. 25.11. Přestěhoval jsem se znovu na koleje (hotelového typu č. 15) na ul. Arkadija Ivanova[14] do čtvrtého poschodí. Pokoj je přibližně stejně vybaven, jako na osmém poschodí, ale je jen pro dva. Spolubydlícím byl 25-letý student z Institutu přírodních zdrojů (naleziště ropy a plynu). Úroveň vybavení a čistoty lze přirovnat min. k tři (čtyř) hvězdičkovému hotelu. Na osmém poschodí si studenti sami (ne)uklízí pokoj, zde je kompletní pokojový servis včetně ustýlání postele a výměny povlečení. Vše je tak, jak mělo být od začátku. 02.12. Včera jsem obdržel lístek na zaplacením kolejného (1598,84Rb za 18 dní). Dnes jsem šel na recepci, že to tam zaplatím z mé karty Gasprombank (GPB). Paní mne poslala na hlavní budovu k okýnku č. 9. Tam jsem dostal další papír s údaji k platbě (číslo účtu, atd.) s tím, že to mám jít zaplatit hotově na pokladnu Sberbank. Hlavně, že škola má smlouvu s GPB. 11.12. Včera se vrátil pan profesor Vavilov z Itálie a Moskvy, kde se k němu připojil jeho dávný přítel, Douglas D. Burleigh ze San Diega, Kalifornie. Je to světově uznávaný odborník na využití metody infračervené termografie v diagnostice leteckých a raketových konstrukci. Svoji kariéru začal u General Dynamics Space System Division. Tam řešil problematiku diagnostiky kompozitových konstrukcí např. u raket Atlas nebo raketoplánů. Byl hlavním organizátorem světové konference o infračervené termografii. V současnosti pracuje jako samostatný konzultant a zaměřuje se na praktické využití infračervených a ultrazvukových NDT technologií v leteckém a kosmickém průmyslu. Dnes jsme s ním měli seminář, kde on představil svoji odbornou kariéru a odpověděl na dotazy (např. jaký je v USA systém certifikace odborníků v NDT, že původně pochází ze severu USA, kam se však díky pro něj vhodnému teplému počasí už nevrátí, že k moři to má kousek, ap.). V Rusku byl poprvé a já jsem asi naposledy viděl moje „spolustudenty“ a pana profesora??? 12.12. Je sobota, mráz min. -10ºC. Dopoledne jsme byli se Sačinem naposledy na Prospektu Lenina. Vyfotili jsme si přípravy na ledové městečko a rybáře, kteří lovili rybky na zamrzlé řece Tomj (foto č. 1.12). Zastavili jsme se na oběd v napodobenině Mekáče, kde jsem si dal poprvé za svůj pobyt v Tomsku jejich točené pivo. Po rozloučení se Sačinem (navždy?) jsem šel ještě do naší kanceláře v laboratoři. Večer jsem vše připravil pro hladký odjezd z Tomsku.
13.12.
V 10:57 odjížděl vlak „Tomič“ v nádraží Tomsk 1. Málem jsem jej nestihl. Arsenij pro mne nepřijel svým autem ke kolejím, jak sliboval. Naštěstí maršrůtky jezdily a tak vše dopadlo dobře. Byl jsem opět v plackartnom vagóně na horní pryčně podél uličky ve vlaku na Západ a trochu se smutkem sledoval mizející, zasněžený Tomsk. Debata v našem boxu (kupé) v plackartnom vagóně se rozběhla až za Novosibirskem, kdy nám starší pán vykládal, o konci své sestry, která zemřela na rakovinu v tomském onkologickém institutu. K zajímavým informacím patřilo také to, že se do Tomsku se přistěhovalo mnoho uprchlíků. Zajímavé je, že to byli rodilí Ukrajinci „uprchlí“ z tak obdivované Ukrajiny. Původně jsem si myslel, že jsem se přeslechl, ale ne, jde skutečně o Ukrajince a ne o Rusy, kteří žili na Ukrajině. Zajímavé je, že tito uprchlíci dostali v Tomsku byty a sociální podporu a jejich hlavní vlastností je odpor k práci. Něco mi to připomíná. V boxu (otevřeném kupé) se mnou byla i docela pohledná světlovlasá[15] absolventka Institutu přírodních zdrojů na TPU. Podrobně popsala svůj marný boj se šváby (rusy, tarakány) na kolejích. Bydlení o ostatních kolejích, než na A. Ivanova je docela „husté“, co se týče výskytu těchto brouků. Všichni mí spolucestující z boxu (až na vojáčka, vracejícího se z roční základní vojenské služby) vystoupili v Omsku. Do boxu se dovalily tři osoby neruského vzhledu. Takové tlusťochy jsem v Rusku ještě neviděl. Nejhorší bylo to, že otylá babizna pořád mlela mne hodně nesrozumitelnou řečí s minimem ruských slov a její asi manžel smrděl tak, že to bylo na padnutí. Smrad připomínal něco jako směs výparů z různých kyselin. I paní průvodčí si toho všimla a když se konečně v Tjumeni pakovali z vlaku pryč, tak vystříkala celý vagón sprejem. Docela náročná noc a nepříjemný zážitek z jinak pohodového cestování na TSM. Jak jsem později zjistil, byli to ruští cikáni. Tito lidé se vyznačují bezohledností ke svému okolí, ať žijí v ČR nebo na Sibiři. Jak ti cikáni, tak vypadali i některé bývalé podniky kolem TSM, viz foto č. 1.13. Do Moskvy scházelo ještě 1941 km. V Tjumeni se vlak vyprázdnil a už nenaplnil dalšími cestujícími. V boxu jsme zůstali dva, já a voják. Tak jsem měl možnost zjistit, kde jsou v Rusku rakety Topoľ, jaký mají motor jejich tahače a jaká je výbava ruských vojáků hygienickými pomůckami. Kousek za Jekatěrinburgem byl vidět hraničník na hranicích Asie a Evropy. To se voják začal připravovat na vystoupení v jeho rodném Permu. Oblékl se do nové, nepoužité parádní uniformy s vyleštěnou přezkou, vyznamenáními a obdařil mne odznakem ze své čepice. V Permu vystoupil a do Moskvy jsme zůstali ve vagónu jen tři. 15.12. V Nižném Novgorodě vlak překonal řeku Volhu. Most byl dvoupatrový, nad námi ještě jezdila auta. Byl hlídaný i vojáky. Poslední výměna lokomotivy a hodinové čekání bylo ve Vladimíru. Připojili nám škodováckou „babičku“ osminápravovou lokomotivu (foto č.1.14). K večeru jsem přijeli do Moskvy na Jaroslavskij vokzal. Na začátku perónu byli policisté, kteří kontrolovali všechny mladé muže. Mne ne. Na náběrežnuju v centru jsem se dostal metrem[16]. Mírně se ztratil a to samé se mi stalo na stanici metra Kijevskaja, jehož okolí je hodně jiné, jak v 1988.
Vstup do metra byl přes kontrolní portál, všude byli samí policisté. Ve voze bylo pořád hlášení, aby si cestující všímali podezřelých předmětů. Na nástupištích a chodbách byly SOS telefony. Moskevské metro je už mírně opotřebené a má jednu obrovskou nepříjemnost. Pohyb s těžkým kufrem po množství různých schodišť je docela obtížný. Večer jsem ještě stihl navštívit internetového prodavače, u kterého jsem měl objednaný osciloskop. Nic neměl připravené, takže z obchodu sešlo. O 500 Rb dražší osciloskop, jsem odmítl. 16.12. Dopoledne mne Kosťja zavezl do kanceláře firmy META, kde jsem měl přes Internet objednaný defektoskopický přístroj. Obchod málem také nevyšel. Nic neměli připravené, chtěl po mně hotovost a to ještě s další přirážkou 400 Rb. Po asi hodině a půl díky slečně, která tam přišla, jsme nakonec obchod provedli přes jejich e-shop, bez provizí a za původně sjednanou cenu. Inu obchodovat v Rusku je náročné. Večer jsem zažil další dobrodružství spojené s dopravou Iriny na její daču. Aljošova navigace ukazovala, že tuto 15 kilometrovou cestu zvládneme za 4 hodiny. A měla pravdu. Co jsem 17.10. šel pěšky asi 10 minut, to nám trvalo autem 1,5 hodiny. Dostat se večer z centra Moskvy na periferní objízdné dálnice je opravdové umění. A ani na těch dálnicích (3. kolco, MKAD) to nebylo lepší. Alespoň jsem si mohl prohlédnout gigantický arménský kostel a neméně menší mešitu. Nejčastější slovo moskevského motoristy je „próbka“ (původní význam: uzávěr). 17.12. Na letiště mne vzal autem Aljoša. Kupodivu cesta byla beze zácp. Cesta vedla kolem moskevského City (viz foto č. 1.15). Odlet z Šeremetěvo, nyní modernější terminál E. Velmi důkladná prohlídka včetně „sprchovacího koutu“ zajišťovaná pouze ženským personálem. V mezinárodním prostoru se poflakovali „uprchlíci“. Let byl zpožděn, přistavili Boeing 373-800 místo Airbusu A321. Asi
nějaký průšvih. Letadlo (Aeroflotu) bylo opět plné Rusů. Občerstvení bylo v podobě tří plátků černého chleba a mezi tím cosi plus káva a voda. Letušky ještě znali dobu, kdy Ilijušin konstruoval Il-18. Nad Varšavou byly turbulence. Když kapitán oznámil, aby se cestující připoutali, tak se zvedl jeden Rus a šel na záchod. Díky zpoždění letu mne vlak z Prahy ujel. Když zlínský „Žralok“ zastavil na neosvětlené části nádraží Zlín-střed, tak jsem nevěděl, zda mám již vystoupit. A po cestě přes bus nádraží kolem U15 jsem se divil naposledy, kde jsem se to octl. Tolik špíny, zvratků, odpadků, nalepených žvýkaček na chodníku a jakýchsi úchylů jsem neviděl celé dva měsíce. Konec deníku
2. Moskva a Moskviči (ne auta, ty se už nevyrábějí, ale lidé – Moskvané) Moskva je obrovské město zcela evropského typu. Sice některá vzdálená předměstí napovídají, že to tak ve zbytku země není, ale centrum se nemá za co stydět. Široké bulváry udržované v neustálé čistotě. Moskva má jako každé světové velkoměsto svoji „City“; čtvrť mrakodrapů (stejně jak NY – viz foto č. 1.15). O památkách se lze dočíst jinde. Lenina jsem zase neviděl. Celý Kreml vč. Mausolea byl zavřený (snad podezření z teroristického útoku od ISIS)). 2.1 Rubljovka
Rublovka je seskupení, řekněme tomu „osad“, táhnoucích se podél silnice na západ od Moskvy. Od nepaměti si tu stavěli letní sídla carští ruští, pak sovětští bolševičtí a pak zase ruští velkoboháči. Jaké a čí jsou tam „dači“ se dá nalézt na Internetu (velkofotbalista Abramovič, Mědvěděv, aj.). Že jste už v Rubljovce se pozná podle víc jak 5 m vysokých plotů, za kterými se nachází obvykle ještě další ploty. Čím je vlastník „dači“[17] movitější, tím má vyšší plot. Já jsem byl na „dači“, která měla jen 2 m vysoký plot (takže u chudáků). Samozřejmě se také Rubljovka pozná podle toho, že na silnicích nejsou žádné žigulíky, ale jen pořádná auta. Okolí skromného domku (dači) z foto č. 2.1 ukazuje, že to ti oligarchové už nemají tak jednoduché a že mnozí již na Rubljovce nežijí (jsou na Saint-Jean-Cap-Ferrat v teploučku u moře). Takže pro zájemce jsou k dispozici okrajové pozemky za „přijatelné“ ceny. Na fotografii č. 2.1 je snímek zahrady z okrajové části Rubjovky. Přesto i vjezd do této části je přes kontrolní, již však nehlídané stanoviště a celá oblast je ještě oplocena. Za socialismu tam byly „dači“, které patřily zasloužilým sovětským spisovatelům. Bydlení je to, až na komáry celkem příjemné, v blízkosti je ultramoderní poliklinika (s oddělenou částí pro děti) a samozřejmě obchodní centrum. 2.2 Jací jsou Rusové?
Přesně takoví, jak zní moto: „Bůh, Putin a Vlast“. V Moskvě je od roku 2000 znovu postaven největší kostel pravoslavné církve na světě: Chrám Krista Spasitele (foto č. 2.2), který byl bolševiky zničen v roce 1931. Určitě neplatí, že každý Rus je pobožný. Ale kdo by znovu postavil obrovský chrám a obnovil v něm náboženskou činnost? Až tam, na místě samém, si člověk může dát dohromady to, jaké že vlastně bylo vystoupení těch „piček“ (kteréžto bylo u nás některými omezenci tak oslavováno) i s ohledem na to, že chrám je sídlem patriarchy a zároveň památníkem na vítězství nad Napoleonem (1812). Platí, že v Moskvě je 70% obyvatel pro Putina a na Sibiři je to 99%. Je jasné, že v případě, že by snad někdo chtěl znovu bez jejich povolení a se zbraněmi podívat do jejich vlasti, dopadnou jak ti dříve. Nepotkal jsem nikoho, kdo by řekl, že chce zaútočit například na pobaltské státy, Polsko nebo Česko-slovensko. Nutno připomenout, že Krym byl od roku 1774, kdy ruská vojska Kateřiny II. vyhnala Turky z Krymu. Ten je od té doby pouze ruský. Toto připomíná i V.V. Putin a Rusové mu v převážně míře věří. Jinak všichni moji Moskvané a všichni z TPU byli takoví, jak je znám z dřívějška. Maximálně milí, mimořádně pohostinní a bylo vidět, že přes to všechno, co se u nás děje, mají Čechy a Moraváky velmi rádi. I ve vlaku, prostý penzista, žijící na Sibiři, znal Prahu a skoro každý zná Karlovy Vary. Nikde žádný notor-alkoholik.
Faktem však je, že jsou jiní. Zejména s maličkostmi si nelámou hlavu. Pořádek a čistota spolu s obrovskou byrokracií, to je jejich hlavní slabina. Také stav k životnímu okolí bydliště není zrovna ten nejlepší, viz foto č. 2.4 a i další fotografie. Je tam také na pohled velké množství takových brěžnevovských ksichtů, namyšlenců a omezenců, kteří vypadají jakoby právě opustili jednání ÚV KSSS. Hlavně, že mají u ucha Apple foun.
V Tomsku jsem spatřil asi dvě babušky, jak se na okraji chodníku křižovali a druhou ruku měli nataženou s kelímkem na rublíky. Také u odpadkových nádob je zvykem potkat kontrolory obsahu, který kontrolují, zda se dá ještě něco využít a sníst (ano dá, u obchodu Magnit byli vyhozené nahnilé jablka). Se žebráky jsem se však setkal již v Sovětském Svazu, v chrámovém komplexu v Zagorsku, kde jich bylo poměrně hodně včetně invalidů. Takže špinavci, které máme pod okny U15, jsou v Rusku také. Také galantnost mužů vůči ženám by se mohla zlepšit. Můj pohled na Rusy je vsak značně ovlivněn tím, že jsem se setkal jenom se vzdělanými, kulturními a zcestovalými lidmi. Mezi mladými vysokoškoláky je velmi oblíbená Česká republika a velké množství studentů, když má možnost jít na stáž, tak nás upřednostní před západní univerzitou (viz jejich „V kontaktě“ – ruský facebook, kde skoro každý mladý Rus má fotky z ČR). 2.3 Bezpečnost v Moskvě Rusové mají své vlastní problémy s běženci. Jsou jimi lidé z jižních republik bývalého Sovětského Svazu (např. Tadžici, Uzbeci). Jsou to převážně muslimové. V Moskvě jich pracuje spoustu načerno a ti jsou docela nemilosrdně stíhaní, pokud nemají oficiální povolení k pobytu v RF. O problematiku běženců v Evropě se všichni hodně zajímají a hodně se obávají přílivů muslimů (musulmanů) i do Ruska. Vchod do každé budovy, kam vchází více lidí, je hlídaný ochrankou a zavazadla se kontrolují tak, jak na letišti, rentgenem. To platí na nádražích, v metru i Chrámu Krista Spasitele. Skoro na každé moskevské křižovatce je policie, která neustále kontroluje řidiče a to i včetně osobní prohlídky a prohlídky vozidla. Po zkušenostech, které mají s teroristy, zavedení permanentní kontroly je asi v pořádku (nuž jinak to je ale mlýn na ruské „demokraty“, kteří to označují za Putinovu totalitu). 2.4 Alkoholismus Věc neznámá. Zatím jsem nepotkal žádného opilce. Na veřejnosti se nesmí pít (chlastat). Snad až na jakousi postavu, ležící v chladné Moskvě u schodů do jednoho luxusního obchodu. Možná už byl mrtvý, i když - nemrzlo. Fotku nemám, neboť mám s focením špatné zkušenosti, které jsem získal za platnosti Gorbačovova Suchého zákona, kdy jsem vyfotil jistého opilce a než jsem se nadál, byl jsem v ťjůrmě. Alkohol se dá koupit normálně v obchodě a také ve zvláštních obchodech pouze s alkoholem. Sortiment je obvykle velmi široký, tak asi jako u nás. Jinak Moskvanům velmi chutnala Becherovka a dali jí přednost před nejlepší slivovicí na světě, kterou jsem také přivezl. V obchodě jsem Becherovku viděl v našem Magnitu[18] v Tomsku. Jeden kousek (tedy, skoro vyprodáno). Prodej alkoholu vč. piva je do 22:00 a je to striktně dodržováno. Ruští studenti nepijí alkohol vůbec. Není obvyklé v restauraci si objednat např. celou sklenici vína na stůl. Skleničku a konec. Největšími alkoholiky jsou pak cizinci. Je možné v koutku parku vidět Uzbeky, jak nasávají z flašky. Mezi studenty TPU jsou vyhlášení Francouzi, kteří pijí do mrtva (pro ně je tu alkohol skoro zadarmo) a pak Češi se Slováci. Sami moji Moskviči si kupují pivo Kozel, kde jsou všechny nápisy v češtině. Jedná se však o ruský, zřejmě v Rusku vyrobený Kozel. Stojí asi 49 Rb. Jak říkal Aljoša, lze koupit ještě jeden Kozel, za 249 Rb a ten je možná made in CZ. K dostání je i Staropramen a ještě cosi ze Žatce (žatecký grus). V Tomsku je hned blízko školy pivovar Küger. Obhlédl jsem to, ale hospodu nemají. Takže v Rusku je asi tvrdá diktatura, která dokázala zbavit zemi alkoholiků a ti kteří se alkoholu nezbavili, jsou asi zavření v sibiřských věznicích[19] (pro novináře z ČR jsou političtí vězni, neboť chlastat je základní demokratické právo). 2.5 Doprava v Moskvě V Moskvě, ale i kupodivu v Tomsku, platí v pouliční dopravě jen několik pravidel: 1. Na červenou se stojí za každých okolností, ať je to člověk nebo Mercedes Pulman. Pěší může tedy bez obav přecházet po celou dobu svitu zeleného signálu, aniž by ho někdo srazil. A to jsou tam mašiny! U každého semaforu je časový údaj, který ukazuje zbývající dobu trvání signálu jak červeného, tak zeleného. Takže, když už autu zbývá několik sekund (cca 1 – 5), tak už do křižovatky nevjíždí; to samé třeba u zelené pro chodce, tak ti pak hodně rychle musí na chodník. Neexistuje, aby po červené nějaké auto jelo do křižovatky. To není jak ve Zlíně! 2. Chodec na neřízeném přechodu má vždycky přednost. To jsem fakt koukal, že auta vždy zastaví. To platí i v Tomsku, kde se to nedalo očekávat. Samo, hovado se najde. Ale asi ne takové, jak je u nás běžné, že se chodci na přechodech srážejí, jak ořechy v září. 3. Rychlost na ulici je v podstatě neomezená. Pokutuje se až od překročení o 20 km/hod. Na mnoha širokých moskevských ulicích je povolená 80, někde i 100. Takže se jezdí 100 a 120. Víc se už dováží jen málo kdo. 4. Parkování je ve městě zpoplatněné. Zaparkovat na zakázaném místě (např. pro invalidy) znamená do 10 min. je auto odtaženo. Po Moskvě neustále jezdí zelená odtahovací auta. Odtah je vždy proveden, i když se majitel dostaví ještě před odjezdem odtahovky. 5. Poslední, všeobjímající pravidlo pro auta: s autem si jeď jak chceš, ukazatel směru moc neřeš, z pruhu do pruhu jak se zachce, nutno z vedlejší najíždět na hlavní a donutit je tam, aby ti uhli, prudce brzdi i akceleruj, no prostě kromě té červené můžeš být bezohledný ke všem ostatním. Proto mají všichni kamery, Arsenij[20] dvě.
Na rozdíl od ČR, jsou hřeby v pneumatikách povoleny. To, že má vozidlo nastřeleny hřeby v pneumatikách se pozná podle typického ťukání, při jízdě tak vybaveného auta po suché silnici. Co se týče vozového parku osobních aut v Moskvě, tak ten je dosti jednotvárný, SUV, SUV, zase SUV (nejčastěji Toyota, BMW a Land Rover), mezí tím nějaký Mercedes a Škoda (těch je tu možná víc, jak VW), zase SUV a pak Ferrari a na předměstích je možné spatřit i Žiguli, Foto č. 2.5). V Tomsku je to již trochu pestřejší. Žiguly (tedy Lady), plno japonských aut s volantem vpravo, a tak podobně. Ještě jeden rozdíl mezi Moskvou a Tomskem: v Moskvě jsou všechna auta čistá, jako by byla úplně nová, v Tomsku jsou všechna auta špinavá, no jak na Sibiři. Zásadním dílem v Tomsku jsou nárazníky a pokud chybí, tak se jezdí bez nich. Takřka všechna auta mají benzínový motor, hodně je vybaveno automatickou převodovkou a funkcí dálkového zapínání vytápění kabiny před příchodem cestujících. 2.6 Sankce a krize Škoda, že nemohu posoudit, např. podle stavu sortimentu zboží v obchodech dříve a nyní, zda sankce mají nějaký vůbec vliv. V obchodech je takřka všechno, na co jsem zvyklí z ČR. Ruské zdroje uvádí propad reálných mezd. Takže krize tu je. Jejím viditelným projevem je časté použití slova „arenda“, což znamená k pronájmu (foto č. 2.6). Dochází k jedné zajímavé věci. Rusové začínají obnovovat svoji vlastní výrobu včetně zemědělství (to jako jediné ze všech hospodářských odvětví zvýšilo objem výroby, zase je však nedostatek kvalitního mléka). Moskviči mi říkali, že dříve bylo v obchodech velké množství zjm. francouzských sýrů. Faktem je, že v Tomsku jsem narazil už jen na ruské sýry (ikdyž přesně nevím, koupil jsem si „holandský“ sýr, měl ruské nápisy). Pokud se jim podaří obnovit aspoň částečnou nezávislost na dovozu, tak by udělali další krok ke zlepšení své situace. Takže to je výsledek, který asi sankcionáři nečekali. Trochu samostatnosti ve výrobě potravin by ČR také neuškodilo. Po návštěvě prodejny největšího českého boháče P. Kellnera v Tomsku, s názvem Eldorado, se o nějakých sankcích nedá mluvit. Narvané zbožím, dlouhé řady regálů elektroniky a bílé elektriky, atd. Faktem je, že u pokladny nikdo. Krize však poškodila všechny Rusy, co měli své aktivity na Ukrajině (nejen tam). Museli tam zanechat veškerý svůj byznys. Navíc tam nesmí cestovat žádný Rus. Hranice jsou uzavřené. Vzhledem k tomu, že do Běloruska jsou otevřené, a co víc, Rusko a Bělorusko má celní a pasovou únii, pak veškerý dovoz zakázaného zboží běží přes Bělorusko.
Majdan také rozdělil mnoho smíšených rodin. Takže to došlo tak daleko, že Rusům nebylo umožněno ani přijet na pohřeb svých rodičů, kteří žili na Ukrajině. I Ukrajinci, co žijí v Rusku a jedou domů, mají na hranicích velké problémy s ukrajinskými úředníky. Jedna z velmi úsměvných sankcí (spíš však k pláči) je Ukrajinou vyhlášená sankce proti Rusku, v podobě totálního zákazu přeletu nebo přistání ruských letadel nad územím Ukrajiny, které od sestřelení malajsijského letadla stejně přes Ukrajinu nelétaly. Ono je to vlastně o nekonečné debilitě ukrajinských šéfů, kteří tak poškodili svoji zemi a své lidi (vlastně to jejich lid není), kteří byli převážnými cestujícími ruských aerolinek. Rusové jsou zvyklí se uskromnit a dělají to, co je logické. Snaží se obnovit svoji výrobu a nezávislost na dovozu. Pak se v Letu Kunovice diví, že si chtějí přestěhovat celou výrobu letadel do Jekatěrinburgu. Kdo je viník? Pro nás, cestovatele, má krize jednu velkou výhodu. Díky pro nás výhodnému kurzu, je vše v Rusku levnější, než dříve, což se projevuje ve větších možnostech cestování.
3. (Nacionaľnyj issledovateľskij) Tomskij Polytechničskij Institut – TPU 3.1 Škola Škola[21] byla založena v roce 1896 a je nejstarší univerzitou v sibiřské části Ruska (foto č. 3.1). Skládá se z 11 institutů (dalo by se říct fakult) a 93 kateder. Absolvovalo ji více jak 160 000 absolventů. Moje stáž byla na Institutu nedestruktivního testování, který se skládá z pěti kateder a 17 laboratoří a vědeckých center. Hlavní prací našeho institutu jsou betarony (urychlovače částic); používají se k „prohlížení“ velmi tlustých stěn nebo v současnosti kontejnerů nebo návěsů nákladních vozidel (celní kontrola).
TPU je v hodnocení vysokých škol v žebříčku[22] Times Higher Education (ZHE) ve skupině 251 – 300. UTB v tomto žebříčku chybí. Je tam VŠB ve skupině 301 – 350. Patří mezi první desítku ruských univerzit. Z pohledu sibiřských studentů je to nejlepší univerzita na Sibiři (jak úroveň vzdělávání, tak ubytování, sport a další vyžití). Na TPU jsou čtyři úrovně studia:
S TPU má mezinárodní smlouvu pět českých a dvě slovenské univerzity (a samozřejmě mnoho desítek ostatních univerzit po celém světe, např. s Německem 21 škol). Velmi aktivní je spolupráce s TPU s ČVUT. Ta je ve dvou programech v rámci magisterského stupně studia a znamená výměnu studentů včetně získání dvojího diplomu (z ČVUT a TPU). Studium některých zahraničních studentů v podstatě spočívá jen ve sporadické účasti ve výuce (Vietnam, Čína), čeští studenti jsou zapojeni více, ale je na ně brán jakýsi ohled. Velkou neznámou je rozvrh, který se pořád mění anebo nedodržuje. Ve škole (ale asi v celé Rusi) platí, že na všechno je dostatek času. Všechno, co jsem dělal v laboratoři, by se dalo stihnout za 14 dní (včetně napsání článku v češtině). Na škole je obrovské množství zaměstnanců, celkem 5300, z toho je jen 2100 vědecko-pedagogických pracovníků. Studentů je asi 20 000. Byrokracie je tedy zatím příšerná, jen na příkazu rektora, týkající se mé stáže, bylo sedm podpisů. Co se týče mrazu a školní docházky, tak nevím, jak je to na VŠ, ale děti za socialismu přestali chodit do základky, když bylo - 35ºC, dnes je to už při - 27ºC. 3.2 Institut nerazrušajuščego kontrolja (institut nedestruktivního testování) Hlavní náplní činnosti institutu (foto č. 3.2) je nedestruktivní testování materiálů s využitím betatronů. Na tom pracují již od sovětských časů. Pomocí betatronů prozařují velmi tlusté stěny (zřejmě to souvisí s kontrolou ropovodů). V současnosti pracují na skenerech pro prosvěcování např. kontejnerů nebo návěsů nákladních aut. Betatrony prodávají do celého světa.
Ředitelem laboratoře číslo 34 - laboratoře tepelných metod diagnostiky[23] je pan profesor Vavilov. Světově uznávaný odborník v infračervené termografii a tepelné kontrole (v NDT). Velmi vzdělaný, mluví anglicky, trochu polsky a italsky, rozumí trochu česky. Má široké odborné kontakty po celém světě. Věnuje se pouze výzkumu a vedení aspirantů. Jinak pravidelně nevyučuje (nepřednáší). Naše laboratoř není součástí pedagogické části TPU. Součástí laboratoře č. 34 je 8 zaměstnanců a studentů. 3.3 Obhajoba disertace kandidáta (technických) věd Byl jsem pozván na obhajobu disertace aspiranta na titul kandidát (technických) věd (u nás dříve CSc.), i když to asi není zcela přesné, srovnatelný titul s PhD). Průběh byl asi takový to:
V průběhu obhajoby pání profesoři a profesorky (3 dámy) zásadně neměli vypnuté telefony a tak se telefonovalo, co to šlo. Občerstvení pro komisi byla jen balená voda. Dobá obhajoby 1,75 hod. 3.4 Stravování ve škole V naší budově (korpus č. 18) není žádná jídelna. Chodíme do vedlejší, nové, moderní budovy Institutu přírodních zdrojů. Zde je malá samoobslužná jídelna (stolovaja), foto č. 3.3. Ceny - příklady:
Celkově oběd přijde na 90 – 130 Rb. Porce jsou však menší, než v naší menze a výběr jídel je v podstatě pořád stejný a také menší než na UTB. Rusové si vždy berou ještě kousky chleba, nějaký salát nebo tvaroh. Platí se zásadně hotově. Převážná část mas je mletá (viz i návštěva nóbl restaurace v Tomsku). V naší jídelně však mají min. jedno vepřové nemleté (s ovocem za 90 Rb) a také vepřové trochu na způsob číny (dávám si s rýží, což je skoro jako doma). Nejoblíbenější příloha je „grečka“ – pohanka (nejzdravější jídlo na světě).
V naší stolovoj, viz foto č. 3.3 pracuje až 6 žen. Jedna jenom inkasuje, jedna vydává jídla a další jsou v kuchyni. Taková (pře)zaměstnanost je všude, např. na vrátnici jsou zásadně vždy dvě ženy. Co se týče té přezaměstnanosti, tak je potřeba uvážit, co je lepší, raději všichni v práci nebo polovina lidí na pracáku (tady asi žádné nejsou), z nichž část dopadne tak, jak ti u autobusového nádraží ve Zlíně (špína, smrad, krabicový alkohol, ap.). 3.5 Ubytování na kolejích (obščežitije) Koleje na Arkadija Ivanova[24] jsou moderní, tzv. hotelového typu. Plně zařízené vč. ledničky, varné konvice, televize (ta je jen u dražších pokojů pro cizince). Ubytování je buď po jednom na pokoji nebo po dvou nebo po třech. Pro cizince jsou vyhrazena některá patra. Cena za jednolůžkový pokoj (většinou pro cizince) asi 3396 Rb za měsíc (dříve necelých 9000Rb/měs). Byl jsem ubytovaný v pokoji pro tři (foto č. 3.4) v patře pro místní nebo cizince z Asie a platil jsem jen 390 Rb/měs (tedy jen poměrnou částku za 3 dny). Což je zcela směšná částka, vykoupená však „nepřizpůsobivými“ spolubydlícími (i když já, jako cizinec bych se správně měl přizpůsobit místním poměrům). WC je společné pro dva pokoje.
Existuje přísný zákaz vnášení alkoholu na kolej. Vrátný sleduje veškerý pohyb na chodbách a jakýmsi záhadným způsobem (snad udavači), či co, se dozví o každém, kdo vnáší alkohol do koleje nebo snad se na koleji opije (řeší ruská policie a je z toho docela průšvih). Problémem jsou také návštěvy. Jsou povoleny jen do 22:00. Na koleje bych doporučoval si přivést (nebo koupit):
Vstup do koleje je po předložení kartičky, kterou si vrátný nechá u sebe a na základě ní vydá klíče od pokoje. Ty se naopak při odchodu odevzdají vrátnému, který vydá kolejku. Velkým problémem VŠ kolejí v Rusku jsou švábi. Na osmém patře jsem viděl jen jednoho. Na čtvrtém žádného. V případě pobytu na TPU se ujistěte, že máte zajištěné ubytování ve spodních patrech kolejí na ul. A. Ivanova.
4. Tomsk 4.1 Město Tomsk Město Tomsk se nachází na Sibiři v Asii. Na Internetu je dosti informací. Ale ne dost o Tomsk-7 nebo-li o Seversku. Jak se žije v Severku, severním předměstí Tomsku, tak o tom se málo kdo bude moci na vlastní oči přesvědčit. Jedná se u uzavřené město. A to doslova. Je za plotem. Tomsk se nachází v ohybu řeky Tomj[25] (foto č. 4.1) a zřejmě i díky ní, je jakýmsi „velehorským“ městem. Část, kde se nachází naše škola je na takové vyvýšenině a je určitě několik desítek (možná i stovku) metrů nad mořem (na rozdíl od zbytku Sibiře, která je rovná, jak stůl – tedy nepočítám hornatou Kamčatku).
Nemá cenu popisovat stáří, počet obyvatel a univerzit (to se dá zjistit z Internetu). Hlavní ulicí je Prospekt Lenina (jak jinak), který vede až do Moskvy (jak řekl jeden student z ČVUT, čímž chtěl říci, že se jedná o mnoho kilometrů dlouhou ulici). V imperiální době byl Tomsk velmi bohatým městem a byl centrem velké Tomské gubernie (která na jihu sahala až k pohoří Altaj[26]). Bohatství města dokládají i výstavné a zdobené dřevěné domy. (foto č. 4.2). Za dob carů nebylo v této oblasti Sibiře nevolnictví a proto docházelo k dobrovolnému (určitě i nedobrovolnému) osidlování zdejší oblasti.
Celé město je příkladem pravidla lesku a bídy. Výstavné budovy, mezi něž patří i hlavní budova TPU, ještě z carských dob a hned za nimi polorozbořené domy. O nějakém urbanismu nebo o zachování nějaké jednotné architektonické linky se nedá vůbec mluvit. Prostě chaos (a zmar). Hromadná městská doprava je v Tomsku zásadně na bedrech (zbytečně) obrovskému množství tzv. maršrůtek[27]. Autobusků s obstavitelností tak do dvaceti cestujících jedoucích dle neexistujícího jízdního řádu mnohdy od neznačené zastávky třeba ke značené a dokonce zastřešené. Jízdné je 17 Rb a platí se většinou při vystoupení přímo řidiči nebo ženě, která sedí u řidiče. Ten si peníze za jízdy přepočítává, případně se věnuje ještě něčemu jinému. A stačí celkem divoce řídit svůj bus, neboť když se mu ho podaří rozjet, bylo by špatné hned zpomalovat. Motory těchto strojů jsou zásadně benzínové, ale tak 50% maršrůtek má pohon na plyn. Výkon těchto strojů je mnohdy nedostačující, s ohledem na „hornatou“ charakteristiku Tomsku. Množství maršrůtek je opravdu zbytečně velké, což si člověk uvědomí, když čeká na zastávce. Během minuty (i v neděli) jich přijede takové množství, že to až není možné. Zbrklost řidičů se projevuje i na zastávkách, kdy ještě než stačí zastavit, už řadí jedničku a málem se zase rozjíždějí. Pak je problém pro cizince si přečíst cedulku, kam vlastně jede, prostě to nestihne.
Dále v Tomsku jezdí trolejbusy a je tu tramvajová linka (foto č. 4.3). Dráha je ve velmi špatném (spíš katastrofálním) stavu a samotné tramvaje mají do třeba našich pražských hodně daleko (viz deník z 22.11.). Dokonce se zde uvažuje o likvidaci tramvajové dopravy (takže to by byl velmi špatný krok, neboť jako bývalí logistik říká, že pokud není metro, tak tramvaj musí být páteří městské dopravy). Takže hromadná doprava je zajištěna potřebným počtem vozidel a narvaný dopravní prostředek tedy v Tomsku neexistuje. 4.2 Obchody a restaurace v Tomsku V Tomsku, na rozdíl od nás, je velké (skoro bych řekl obrovské) množství obchodů s potravinami a jiným zbožím a to takřka na každém kroku (Rusové jsou snad národ maloobchodníků). V přízemí našeho domu je prodejna masa, vedle prodejna potravin, naproti přes ulici menší samoobsluha, kousek dál větší (Magnit). Blízko je ještě pekařství. Asi tři kilometry od školy se nachází obrovské nákupní centrum sestávající ze dvou hal. Na každém rohu je lékárna.
V nákupním centru jsou různé obchody u nás známých i neznámých značek převážně luxusního zboží a „tesko“ s asi 30 pokladnami (náplně do propisek tam nemají). V druhé hale je vše potřebné pro stavbu a vybavení domácnosti (takové „obi“). Takže se není třeba bát, že by se zde něco nešlo (až na náplně) koupit. Značkový obchod, stejně jako „značkový vlak“ se označuje firměnnyj magazin. Co se týče potravin, tak obchody jsou zásoben sortimentem stejným, jako u nás. Stejné značky (Danone, Nestlé, Mondelez a podobné umělé potraviny tu už převládají). Ovoce a zelenina je včetně banánů (ty jsou trochu menší a škaredší, jak u nás – stejně je nikdo nekupoval), ananasu a hlavně typických středně a východně evropských produktů (jablka, hrušky, mrkev, brambory a mnoho ostatního). Jablka byla sice lesklá (dovoz z Běloruska – viz sankce), ale mrkev a brambory byly dokonce ještě od hlíny. Jak chutnají nevím, ale asi budou lepší, jak naše umělé mrkve z Itálie (či odkud). Jenom pro příklad: plat automechanika je okolo 30 000 Rb, inzerovaný nástupní plat vysokoškoláka k protidrogové policii také 30000Rb a plat lékaře od 40 000Rb (soc. a zdrav. pojištění platí jen zaměstnavatel jako jednu položku), průměrný plat v Tomské oblasti je prý 33 000Rb. Ceny – příklady:
V regálech je však velmi mnoho potravin, které nemají na svém obalu světoznámé značky. Jsou (zatím) vyráběné v Rusku bez dohledu cizích velkobusinessmenů. A chutnají tak, jak mají, ne po palmovém oleji, stovkách Éček a modifikovaném kukuřičném škrobu. I když moje a nejen mnou oblíbené oplatky Jaškino obsahují také vše možné (E319, 330, emulgátory, sojalecitin, E500 a také už nezbytný palmový olej, bez které snad už nelze nic vyrobit). Co se týče potravin, viz též podkapitola 2.6 Sankce a krize. Jinak za nákup nad 250 Rb dávají známečky, které si nalepí člověk na papír a po nasbírání daného počtu dostane (prý?) pravé francouzské skleněné víceúčelové nádobí (francouzské možná, ale vyrobené v Číně). Takže „dárkový“ marketing zde funguje, jak u nás v Makru. Ještě k těm darům; dostal jsem automaticky „darem“ SIMku za 50Rb, když jsem si kupoval ruskou SIMku za 200Rb. Takže zaplacený dar je také darem. Jinak jsem si všiml v jednom moskevském obchodě, že měli paštiku Hamé (ta s tím škrobem a rostlinným tukem místo masa). Vedle ležely ruské paštiky, které měly mírně nafouklá víčka. Ale ty od Hamé, tak ty měly na sobě přímo horu Říp. A byly nejlevnější ze všech. Už to Rusům nestrkejte. Hamé laskominy mají i v Tomsku. Kupuji zásadně ruskou paštiku. Co se týče restaurací, bylo již něco výše popsáno. Jsou zde od levných „Východních jídelen“ až po velmi drahé restaurace a lze si vybrat. Použijíc velmi populární slovo, znovuzrozené na TV Nova: „nicméně“, smažák si v Tomsku nedáte (ani řízek ani vepři knedlo zelo). Nevím, co to znamená „nicméně“, ale zde to znamená méně až nic. 4.3 Byt a ruské (sibiřské) stavitelství Byt, kam jsem se přestěhoval z kolejí, patří nějakému Jurii. Arsenij to s ním domluvil. Za necelý měsíc jsem Sačinovy dal 7000 Rb. Nevím, zda jde o nový dům nebo zrekonstruovaný starý socialistický barák (foto č. 4.5). Z venku to nejde moc poznat a na chodbách je to takový směs socialismu a nového. Chodba je částečně nedodělaná. Na chodbě je vidět, jak se v Rusku staví. Pojem „nula“ (tj. vztažná nulová výška) asi neznají. A tak vstup do výtahu je výše, než je podlaha chodby, to samé do bytu. Všechny schodiště, i ve škole, mají problém s minimálně jedním schodem. Vždy jim to jaksi nevyjde a jeden schod je buď nižší nebo vyšší. Smysl pro detail je nám už znám z výkonů Ukrajinců na stavbách v Čechách. Detaily se prostě neřeší, ale improvizuje se a pokud i improvizace selhala, tak se to nechá být, viz dále.
Základem domu jsou tak 1 m tlusté zdi. Tepelná izolace je dána tedy tloušťkou zdi a ne polystyrénem. Dveře a okna jsou z plastu, trojité zasklení. Typicky dveře na balkon nejdou dovřít. Na stropě je jakási plastová folie. Původně jsem si myslel, že je to mléčné lesklé sklo. Když jsem na to šáhl, tak se to prohlo. Jde o napínaný stropní podhled.
Vytápění je zajištěno klasickými radiátory (z hliníkové slitiny, v laboratoři ještě klasika litina) bez regulační termohlavice. Takže jsou je dvě možnosti: plno – zastaveno. V bytě je velké horko. Nevětrá se. Plýtvání energiemi je dalším typickým znakem Ruska. A tak zde platí: „energie mnogo“, proč ji šetřit. Proč prodávat náplně do propisek, když po vypsání náplně vyhodíme celou propisku a koupíme novou.
Vstup do veškerých domů je těžce pancéřovaný a vždy zajištěný nějakým elektronických zařízením (foto č. 4.6). To platí i pro Moskvu i Tomsk. V Tomsku jsou na vstupu ocelové dveře a pak následují ještě dvoje dřevěné, nedoléhající dveře (tím množstvím dveří se asi vytvářejí prostory, které by měly zamezit pronikání mrazu do chodby). Na vstupu do bytu jsou také vždy pancéřované dveře v mnoha zámky. Je to zřejmě pozůstatek jelcinovské demokratické éry, kdy se kradlo a zabíjelo, jak na běžícím pásu. Veškeré zařízení bytu je na současné úrovni (nové, moderní, není mu co vytknout), foto č. 4.7 – moje přistýlka). Podlaha je asi z lamina nebo spíše lina, toho co napodobuje dřevěnou podlahu. Kuchyň je vybavená vším potřebným, jak u nás. Malá zajímavost je, že odkapávací plocha není u dřezu, ale ve skříňce nad dřezem. Voda zřejmě není pitná. Je plná minerálů a vše je od vodního kamene. Sačín ji převařuje a do školy nosí balenou. Normy, platné u nás, jsou zde jiné. Z kuchyně se jde přímo do WC a sprchy. Stěny místností jsou potaženy látkovou tapetou. V bytě bylo horko a suchý vzduch, s ohledem na Sačina se nedalo větrat.
Jinak v našem domě je všechno dobře slyšet a tím pádem i pohyb výtahu. Významným momentem je také začátek práce v jiném bytě příklepovou vrtačkou v 22:30 (tedy nutno říci, že vrtali jen jednu díru) a také zásadně se začíná prát prádlo v automatce kolem těch 23:00. Dům patří Tovariščestvo sobstvennikov žiljá (ТСЖ), což je právnická nekomerční osoba; u nás se jedná o Společenství vlastníků jednotek (SVJ). Cena bytů v Tomsku je o mnoho nižší, než v Moskvě. Tam na předměstí je třeba na malý 2 + 1 počítat tak s 5 mil. rublů. Ovšem v Moskvě jsou velké dotace na bydlení (komunální služby, ap.), takže vlastní bydlení může být v Moskvě levnější, jak v Tomsku.
Okolí domu je v hrozném stavu (foto č. 4.8). Zbytky po nějakém dřevěném domku, ve kterém se však zřejmě ještě bydlí (kouřilo se z komínka). Nepořádek. V prodejně knih lze zakoupit hodně publikací, týkající se bezpečnosti práce. Ta se zásadně nedodržuje (aspoň na stavbách). Lešení je zásadně jen co nejúspornější, podlaha je z prken a chybí žebříky a zábrany proti pádu, viz foto č. 4.9. - zateplování budovy naší laboratoře. Pokud klempíři pracují ve výškách na opravě plechové střechy, tak zásadně bez nějakých otravných vázacích prostředků a to i bez ohledu na to, že to docela slušně po tom plechu klouže. Ještě větší katastrofou je vztah k historickým budovám. V Tomsku je mnoho zachovalých dřevěných domů. Tedy na Prospektu Lenina už tak moc ne, ale na souběžné ulici je jeden vedle druhého. Ty dřevěné domy svědčí o bohatství města už za dob carů. A proto je dnes mnoho těchto domů skoro zničeno, okna zaplechována, ap. (foto č. 4.10). Typickým příkladem chování se k těmto určitě architektonickým památkám je to, že do jsou schopni do dřevěného domu vsadit plastová okna. Anebo docela novodobá, příšerná budova (polehčující okolnost je ta, že se jedná o socialistkou stavbu) stojí v těsné blízkosti starého dřevěného domu. Nuž v některých věcech jsou ještě hodně velcí barbaři.
Jestliže budovy jsou mnohdy v dosti špatném stavu, tak silnice na Sibiři v podstatě neexistují. Kromě jedné, asfaltové, která spojuje velká sibiřská města se jedná jen o vyjeté koleje. V Tomsku je vozovka na hlavním Prospektu Lenina takřka bez kazu. Stačí však odbočit. Podobně to platí i o chodnících. Podél Leninovy třídy vede po jedné straně perfektní chodník ze zámkové dlažby s nájezdy na okrajích chodníků a vozovek. Prostě evropský standard. A jak jsem psal 20.10., pravidlo lesku a bídy je 100% dodrženo. Chodník na druhé straně Leninovy je rozbitý, v některých místech skoro neschůdný. A chodník mimo Leninovku, někdy je, někdy není. Ještě existuje taková jedna stavařská zajímavost. Svody z rýn jsou vyústěny zásadně na chodník. Takže stačí, aby pršelo a hned poté mrzlo a je o zábavu postaráno. 4.4 Odpadové hospodářství ve městě Tomsk
Odpadky, tak to je v Tomsku ještě nezvládnutý problém. U domů jsou až na výjimky otevřené kontejnery (foto č. 4.11), jaké známe např. se svozu stavební suti. Zafouká-li vítr, je to vše na ulici. Něco si také odnesou místní sběrači odpadu (ne kovů, neboť šrot se tu asi zatím nesbírá a zaplechována okna vydrží mnoho let, což by u nás nešlo). Odpad se skoro zásadně netřídí. Jeden takový pokus je na foto č. 4.12. Jedná se o drátěný kontejner na plasty a sklo dohromady. Někdy to trvá několik dní, než se zaplní, jindy trochu míň dní. Jedna z mála firem na Sibiři (možná v celém Rusku), která sídlí Tomsku a jmenuje se „Čistý svět“ se snaží v docela primitivních podmínkách rozvíjet třídění a zpracování odpadu. Takže třídění a zpracování vytříděného odpadu je teprve v plenkách.
Okolí nádob na odpadky je tradičně v nehezkém stavu, ale tak nějak zapadá do celkového dojmu. Problém s množstvím odpadu Rusové nemusí řešit. Takové prostory na Sibiři, kam se to dá dávat, jim musí každý závidět. Takže zde má Putin ještě hodně práce a je třeba si přát, aby to dotáhl do zdárného konce stejně jako s alkoholismem. Kontejnery odváží klasické kuka vozy vzadu uzpůsobené ke zvednutí a vysypání kontejneru dovnitř ložného prostoru. I zde je vidět, že v Rusku je vše větší, než u nás. Klasickou malou popelnici zde není možné nalézt. Ještě jeden problém, to jsou odpadkové koše na ulici a zastávek. Nuž, také nic moc.
5. Vlaky v Rusku 5.1 Transsibiřská magistrála (Moskva – Vladivostok) - TSM TSM je nejdelší (a asi nejdůležitější) dráha na světe a je o ní dostatek informací na Internetu. Až do Tajgy, kde se odbočuje do Tomsku (a zřejmě ještě i dál) je ve velmi dobrém stavu nebo se opravuje a modernizuje. Vlastní kolejový svršek včetně kolejnic je zřejmě postaven moderními technologiemi (samozřejmě je elektrifikován). Žádné klepání kol do mezer mezi kolejnicemi. Rychlost osobních vlaků je určitě až do 140, možná 160 km/hod. Jízda je tedy celkem pohodlná a vlaky jednou rychle. Všechny železniční přejezdy jsou vybaveny samozřejmě závorami, ale také zábranou proti vjetí vozidla na přejezd. Jakmile se sklopí závory, zvedne se v silnici velká deska, kterou nelze (aspoň osobní auta to nezvládnou) překonat. Součástí každého přejezdu je klasický strážní domek s lidskou obsluhou. Všechny říční železniční mosty na TSM jsou (dálkově?) hlídané. Je oplocený kus plochy kolem mostů na každé straně řeky, zbavený porostů, osvětlený a vybavený kamerami. Osobní vlaky mají průměrně 17 vagónů, nákladní vlaky 65 (tj. víc jak 3x větší počet nákladních vozů, než u nás). Obojí druhy většinou táhnou zdvojené elektrické lokomotivy naší nebo ruské výroby. Naše škodovácké lokomotivy, které dobyly sovětskou TSM už stojí na podstavcích jako pomníky. Škodovácké lokomotivy se používají už jen v evropské části TSM. 5.2 Vlak „Tomič“
Do Tomsku jsem jel tzv. firměnnym vlakem, který se jmenuje Tomič (foto č. 5.1). V Moskvě se Moskvanům říká Moskviči, v Tomsku se Tomskvanům říká Tomiči. Tak asi od toho ten název. Firměnnyj v tomto případě neznamená firemní (vlak patří RŽD), ale jedná se o vlak vyšší kvality (jak píši samy RŽD) s množstvím služeb[29]. Firměnnyj je v překladu sice firma, ale i speciální a značkový[30]. Vlak Tomič se sestává z jednoho vagónu s kupé třídy SV (spaĺnyj vagon – 1. třída) se dvěma lůžky, z vagónů s kupé se čtyřmi lůžky (2. třída) a vagónů „plackartnych“ (3. třída). Vagóny „lux“ v Tomiči nejsou (tam má kupé i vlastní sprchu v WC[31]). Vagón plackartnyj je jedno velké kupé, rozdělené jen přepážkami na jakési boxy. Součástí vlaku je i jídelní vůz, kde jsem, stejně asi jako většina mých spolucestujících z low coast vagonu, nebyl. Na TSM jezdí v dálkové dopravě zásadně jenom spací vlaky. Nejlevnější jízdenka je do obyčejného vlaku (ne firměnyj) a na horní lůžko podél uličky v plackartnom. Do Tomsku jezdí bez přestupu jen Tomič. Jinak je nutno v Tajze přestoupit. Ušetřený rozdíl s přestupem je tak 200,-Kč, což nemá velký smysl. Jinak absolutně nejdražším je vlak Rossija (vlak č. 1/2). Před nástupem průvodčí kontroluje jízdenku a pas. Po nástupu každý dostane v sáčku zabalené povlečení včetně ručníku. Cestující si pak sám povleče a může jít spát. Ručníky se občas asi ztrácí (kradou?) a tak před výstupem z vlaku si průvodčí od každého osobně převezme použité prádlo i s ručníkem. Vagóny jsou svojí velikostí typicky ruské a asi již dosti starého data výroby. Jsou však kompletně zrenovované a docela moderně vybavené. Zajímavé i je čidlo požáru. Kouření je v celém vlaku zakázané, přesto někteří křupani chodili kouřit na WC nebo do prostoru vstupních dveří (těch vzdálených od kupé průvodčích).
Vagóny jsou vybaveny klimatizaci, nastavenou (zřejmě schválně na) na 27ºC. Pak prochází děvčata z restauračního vozu a nabízí zmrzlinu. Stejnak si ji nikdo nekoupil. Palandy jsou v modré barvě, na ně se ještě dává taková tenká matrace, na kterou se položí prostěradlo a k dispozici je i deka, pod které se zase dá další prostěradlo. Kromě WC je nejdůležitějším vybavením „kypjatok“, jak víme je to samovar, s horkou vodou (na donesené instantní jídla a pití – foto č. 5.2). Toto zařízení je cestujícími hojně využíváno, přestože voda ve vagóně není pitná (po převaření už je). Pitnou vodu má k dispozici průvodčí z barelu. WC jsou dvě, moderní, podtlakové konstrukce. Vybavené toaletním papírem a papírem k položení na prkýnko a tekutým mýdlem. Použitý papír se vhazuje do spec. koše na odpad. Voda teče dle nastavení teplá i studená. Čisto. V každém vagónu jsou dvě průvodčí v celkem slušivých uniformách s červenými barety (v zimě ušankami). V práci se střídají, takže má službu jen jedna. Ta kontroluje nastupující, budí vystupující. Vzhledem k tomu, že vlak jede většinou víc jak dvě hodiny bez zastávky, tak stihne uklidit a umýt WC, umýt podlahu v celém vagónu (několikrát denně) – to se převleče do pracovní uniformy. Takže služby jsou na vysoké úrovni včetně možnosti mobilovat po celé trase. K dalším povinnostem průvodčích v zimních měsících je očista podvozku vagónu (zjm. brzd) od ledu a sněhu na zastávkách. S tím jim pomáhá i mechanik vlaku, který kontroluje stav celého vlaku.
Vlak jezdí každý druhý den. Cesta z Moskvy do Tomsku je dlouhá 3619 km a trvá 55 hod. a 45 min. (zpět o něco déle). Vlak jede i víc jak dvě hodiny bez zastávky (max. tři hodiny jízdy bez zastávky). Občas to sice zahází, ale jinak vlak jede plynule a určitě rychlostí více jak 140 km/hod. Ve velkých městech, kde vlak stojí i několik desítek minut, se obvykle mění lokomotiva a přitom se provádí preventivní prohlídka šasi vagónů (klepání na nákolky kol – zvuková nedestruktivní zkouška na praskliny, měření teploty ložisek, brzdová zkouška). Zase je možné vidět přezaměstnanost, neboť zaměstnanec dráhy, co stojí na konci vlaku při brzdové zkoušce jenom odfoukne vzduch a již žádné další činnosti na vlakové soupravě nevykonává. Kolem vlakové soupravy jdou dva maníci, jeden klepe na kola, druhý provádí zrakovou kontrolu dalších skupin vagónu a pokud se měří i teplota ložisek, tak to dělá další maník. Všichni přitom kouří (i když ve městech potkat kuřáka je kumšt). Po povlečení postelí se každý převlékl do spacího. Resp. už většina ve spacím přišli do vlaku. Stačilo sundat bundu a stáhnout kalhoty. Pod tím již měli tepláky, ve kterých spali všichni muži a některé ženy (co už nebyli tak atraktivní, aby něco ukazovaly). Každý se také přezul do trepek. Nejdůležitější z oblečení cestujících je však fakt, že každá slečna, která má co ukázat, což měli všechny slečny, cestuje zásadně v trenýrkách a to mnohdy dosti upjatých. Takže když je štěstí na spolucestující, tak je to O.K. Potřeby na cestu vlakem (nejlépe v batohu, při ruce):
Skoro všechny osobní vlaky jsou na TSM až přibližně po evropské části taženy již zastaralými československými elektrickými lokomotivami ze Škody n.p. Plzeň, viz foto č. 5.4. Doby, kdy v čele vlaků byly pouze naše lokomotivy jsou už pryč a Rusové mají své vlastní lokomotivy a my jen oči pro pláč. Dvě věci byli v Rusku nade vše oblíbené, Tatra 148 a lokomotivy Škoda. Je smutné, že takový malý socialistický státeček byl schopen zásobovat tak obrovskou zemi jedněmi z nejdůležitějších věcí, bez kterých se skoro nic v Rusku nepohnulo. Nákladní automobil Tatra jsem tu neviděl, zato tu jezdí dostatek MANů, Iveco ap. Jinou možností, jak se dostat do Tomsku je letecky přímou linkou z Prahy Ruzyně do Novosibirska a pak 4 hod. busem nebo vlakem do Tomska. Letenka na tento spoj u Aeroflotu stojí okolo 20 000,-Kč. ČSA nemá přímou linku do Novosibirska. Pro studenty je to drahé a tak kombinují různé lety s přestupy. Dá se také letět až do Tomska s přestupem v Moskvě. 5.3 Nákup jízdenky přes www.rzd.rz: Na uvedených stránkách je možné se zaregistrovat, což trochu usnadní práci, pokud se nakupuje jízdenka vícekrát. Stránky jsou i v angličtině. Postup: 1. Vybrat spoj (odkud kam, datum a pak s nabídky vybrat) 2. Vybrat si vagón (ne na začátku a konci vlaku) 3. Vybrat si místo (ceny viz výše, tj. čím níže a dále od uličky, tím je lehátko dražší, kupé jsou ještě dražší s tím, že horní lehátko je levnější, kupé se sprchou si asi málokdo dovolí) 4. Vyplnit jméno, číslo pasu a nezapomenou zrušit zafajkování pojištění (strachovanije), jinak bude k ceně jízdenky připočteno i pojištění (které stejně všichni, co dostali ruské vizum musí mít) 5. Zaplatit (nebylo možné zaplatiti kartou od FIO, zaplaceno kartou od Unicredit bank) 6. Před odjezdem je možno se na příslušném nádraží „odbavit“ (jak na letišti) a to předložit elektronickou jízdenku (z Internetu) v pokladně k vystavení tištěné jízdenky standardního (úzkého formátu) nebo pokud jsou na nádraží automaty, tak s jejich pomocí (zadáním čísla jízdenky – E-ticket number). I bez „odbavení“ je možno nastoupit. Pozor: důležité upozornění: před začátkem nákupu mít v mobilu SIMku s tím číslem, které máte zaevidované ve své bance, předělávání SIMek běhen nákupu může vést k časové prodlevě, která může způsobit odečtení peněz z karty, ale předčasné ukončení nákupu s tím, že elektronická jízdenka není nakonec vystavena. 6. Infračervená termografie a tepelná kontrola (diagnostika) Hlavní náplní mé stáže bylo seznámit se s u nás poměrně neznámou (spíše nepoužívanou) metodou nedestruktivního (defektoskopického) testování (NDT) kompozitních materiálů (KM) – infračervenou termografií (IRT). IRT se v Rusku také nazývá tepelná kontrola. IRT je nedestruktivní bezdotyková metoda založená na zobrazení a vyhodnocení tepelného pole povrchu testovaného vzorku nebo součásti.
Že nejde o nic neznámého, se lze přesvědčit na Internetu a snad už každý viděl nějaký obrázek stavby, na které sice nebyla úplně přesně zobrazená daná stavba, ale byly tam různé barevné pole, dejme tomu od modré, přes žlutou až po červenou. IRT je tedy už hodně využívána ve stavebnictví (viz energetické pasy budov, foto č. 6.1), v údržbě různých strojních zařízení i v medicíně. Hlavním vyzutím IRT je však, jak je neblahým zvykem, vojenské využití (noční vidění, zaměřování cílů a dokumentace boje, aj.). Principem IRT testování - defektoskopie (nejen) KM je to, že pokud se ve vzorku (součásti) nachází nějaká vada (defekt), tak na povrchu nad vadou lze vyvolat změnu tepelného pole (za použití nějaké energie, nejčastěji světelné, ale i třeba obyčejné fénu na vlasy). Tuto změnu zachytí infračervené termokamera (na jejím displeji nebo v zobrazovacím SW jsou různě barevná pole). Data z termokamery se pak zpracovávají v daném programu (třeba ThermoFit Pro) a výsledkem může být získání tepelně-fyzikálních vlastností materiálu vzorku a hlavně vizualizace místa vady. V současné době lze hovořit o i tepelné defektometrii, tj. o získání a hodnocení parametrů vady. Na foto č. 6.2 je v levém horním sektoru zcela jasně vidět poškození vzorku z polymerního kompozitního materiálu (matrice z epoxidové pryskyřice a výztuž z tkaniny z uhlíkového vlákna). Foto č. 6.2 je už výsledek softwarového zpracování záznamu z kamery. Pro kontrolu KM lze využít i několik dalších metod, např. velmi rozšířenou ultrazvukovou metodu, radiační (rentgenovou) metodu, počítačovou tomografii a optickou holografii. Při srovnání mnoha parametrů všech uvedených metod vychází IRT jako druhá nejlepší z uvedených metod a z pohledu praktického nasazení při kontrole letecké techniky v terénu snad nemá konkurenci.
Současnou náplní naší laboratoře je práce na využití IRT v odhalování přítomnosti vody v sendvičových panelech leteckých konstrukcí a to přímo v terénu. Laboratoř spolupracuje na projektu s Airbusem a dosavadní výsledky potvrdily, že výzkum je na správné cestě. Proč takový zájem o vodu v sendvičových panelech bude asi jasné po té, když si uvědomíme, co tam asi ta voda dělá při teplotách, ve kterých se letadla pohybují, tj. od - 60ºC do + 50ºC. Jednoduše neustálými změnami skupenství vody může dojít k porušení struktury sendvičového panelu (rozlepení, deformaci) a k následné katastrofě. 7. Co si (ve vší počestnosti) přivést domů
8. Placení kartami. FIO: převod na koruny při rublové platbě za nákup v obchodě přibližně dle kurzu ČNB. UniCredit bank s velkou přirážkou vůči kurzu, větší, jakou si přidávají směnárny, které prodávají peníze, tzv. „bez poplatku“. FIO: 40,-Kč za 100 Rb, UC: 43,-Kč za 100Rb.
TOMSKÝ DENÍK 2018 Anebo co se (ne)změnilo. Nejprve něco k tragedii v sibiřském měste Kemerovo, které je od Tomska vzdálené asi 200 km, což je jako vzdálenost mezi Zlíněm a Otrokovicemi. Nejprve je potřeba se zamyslet, zda my jsme skutčeně lepší, než oni tam, na Sibiři. Před mým odjezdem zemřelo 6 dělníků v chemičce v Kralupech n.V. Dodrželi tam tehdy všechny bezpečnostní předpisy? To už nemluvím o tom, jak u nás fungují cvičné požární poplachy. Teď něco o požární prevenci. Při příjezdu na kolej jsem byl poučen o požární bezpečnosti a to tak, že jsem se podepsal do sešitu a tím potvrdil proškolení. Když asi za tři dny v 8 hod. ráno začala na kolejích "výt", spíše kňučet požární siréna. tak jsem se rozhodl, že tedy půjdu ven. Ovšem sám, nikdo jiný se "požárního poplachu" nezúčastnil. Týden před Kemerovem hořelo v nákupním centru v Tomsku (bez obětí, ale také asi bez následků pro ty, co mají v Rusku na starosti požární bezpečnost). Na Sibiři hoří tařka denně. V létě lesy, v zimě dřevěné domky.
[1] Víza: Ruské Vízové centrum v Brně, Hlinky 45/116, studenti: vše bezplatně, postup získání víza: visa.kdmid.ru [2] Aleksej (Aljoša), syn paní Iriny, se kterou ji již od r. 1953 dopisuje moje máti. Igor, manžel paní Iriny. [3] Igor, otec Aljoši a Kosti, manžel Iriny [4] Lena, manželka Aljoši, o všech osobách viz neveřejná část deníku [5] Mnozí Rusové si neplatí ani zdravotní, ani sociální pojištění a tak se Ruské železnyje darogy (RŽD) asi jistí, před případnými náhradami poškozeným, v případě nehody. [6] Jedna s nejstarších ulic v Moskvě, něco na způsob České v Brně, také korzo. [7] 200,-Kč, za to by v Praze taxi ani nepřijelo. [8] V celém Rusku toto pravidlo platí ve všech možných formách a rozměrech (Moskva vypiplané město, zbytek země je až na výjimky hrůza). [9] Arsenij, aspirant v laboratoři, kde jsem byl na stáži [10] O prof. Vavilovu, vedoucí laboratoře, kde jsem byl na stáži, viz dále zjm. v neveřejné části. [11] Úřednice na TPU, co má nastarosti PhD. studenty [12] Darja, aspirantka v laboratoři, kde jsem byl na stáži. [13] Prospekt je široká a dlouhá (výstavní) ulice (někdy take šosé). [14] Žádejte ubytování je na patře pro cizince. E-mail: dormitory@tpu.ru [15] Takřka všechny Tomičanky mají černé oči a černé vlasy, blondýny jsou vzácností. [16] Jízdenka, časově neomezená (do uzavření metra) stojí 50 rublů, tj. o hodně levnější, jak jízdné kdekoliv v ČR. [17] Dača je chata, označení slouží i pro označení „domečku“ oligarchů. [18] Magnit, řetězec dalo by se říc klasických samoobsluh, jaké byl drive na každém československém sídlišti [19] Na ruských internet. stránkách byla fotoreportáž z takové věznice: cely ve stylu vojenských věznic československé socialistické armády (dřevěné, přes den sklopené palandy), tmavě šedé stěny, vše otřískané, povinná práce) [20] Spolužák, PhD student na TPU. [21] V Tomsku je ještě jeden Tomskij polytechničeskij institut (je menší). Celkem je v Tomsku šest státních a dvě nestátní univerzity. [22] Times Higher Education BRICS & Emerging Economies Rankings 2016: TPU na 20. místě, VŠB na 39. Místě, UTB tam není. UK Praha: 44, VUT: 73). Celkový počet škol: 200 (řeklo by se z rozvojových zemí). [23] Laboratoř, kde jsem byl na stáži [24] dormitoř@tpu.ru, vedoucí: sio@tpu.ru, adresa: 8 A. Ivanova, 634028 Tomsk. K dispozici jsou i čistě pokoje hotelového typu pro krátkodobé ubytování návštěvníků TPU vč. příbuzných (jako v hotelu). [25] Rusky: Томь, tj. s měkkým znakem, proto píši „j“. [26] Pohoří Altaj je mimořádně zajímavé pro lidi, kteří mají rádi divokou přírodu. Nejsou tam ani hotely, ani cesty a tedy žádný turistický business. [27] Systém maršrůtek je znám již ze socialistických dob a pokud se nepletu, tak byl součástí tehdejšího černého dopravního trhu (spolu s neoznačenými taxikáři). [28] Ceny v rublech (Rb) krát 0,4 jsou pak v Kč. [29] Nejznámějším vlakem této třídy je Krasnaja strela: Moskva – Sankt Peterburg, jiný se jmenuje Žiguli. [30] Tady selhává Gůgl, kde je jen předklad: firma, lepší je slovník na Seznamu, kde je i značkový. [31] Existuje ještě salónní vagón včetně baru ve vagóně.
|
